Das kleine Bild wirkt wie ein Ausschnitt, wie ein Detail eines größeren Plans. Es könnte auch eine Designstudie sein. Gefasst in rechtwinklige Konturen, formieren sich graue und grüne Farbflächen zu einem ausgewogenen Raster. Darüber liegt eine Lineatur, deren Stränge diese Ordnung mit unterschiedlicher Intensität in die Diagonale und damit in den illusionistischen Raum verschieben. Nitsches Bilder sind als „Unendlichkeitsräume“ (K. Bell) beschrieben worden, die sich dynamisch in die Tiefe oder über die Ränder auszudehnen scheinen und die der Maler in serieller Modifikation immer wieder neu fixiert. Trotz ihrer autonomen Verfassung und ihrer klassischen Manier – Öl auf Leinwand – zitieren die Gemälde die technisch perfektionierten Oberflächen alltäglicher Bildproduktionen. Aus dem monströsen Datenbestand der reproduzierten Welt extrahiert Nitsche spektakuläre Figurationen, Formen, Farben, Konturen, Rhythmen und verwandelt sie in „ästhetische Gleichungen der Außenwelt“ (G. Gohlke).

Malý obraz „FEY-35-2005“ působí jako výřez, jako detail většího plánu. Mohlo by se jednat i o designovou studii. V pravoúhlých konturách se formují šedé a zelené barevné plochy do vyváženého rastru. Jakoby nad ním jsou posazeny linie, jejichž vedení tento řád s různou intenzitou posouvá do diagonály a tím do jakéhosi iluzívního prostoru. Nitscheho obrazy jsou popisovány jako „prostory nekonečna“ (K. Bell), které se zdánlivě dynamicky šíří do hloubky nebo přes okraje obrazu a které malíř neustále nově fixuje v sériových modifikacích. I přes svou autonomní stavbu a klasickou manýru – jde o olej na plátně – tyto obrazy citují technicky dokonalé povrchy tuctových obrazových reprodukcí. Nitsche extrahuje z monstrózní datové zásobárny reprodukovaného světa spektakulární figurace, formy, barvy, kontury a rytmy a tyto proměňuje do „estetických rovnic vnějšího světa“ (G. Gohlke).