In der Videoinstallation kombiniert Yael Bartana Dokumentationen mehrerer gemeinsamer Friedensproteste israelischer und palästinensischer Demonstranten, die das Ende des Kriegs einfordern. Das Filmmaterial wurde von ihr digital verfremdet, um eine hellgraue Relieflandschaft entstehen zu lassen. Auf vier nebeneinander angeordneten Bildschirmen erscheinen die verlangsamten Bilder zu einem unheimlich anmutenden Geräuschteppich. In Bartanas Worten stehen sie für „ein bewegtes Monument der täglichen Realität wie es sich anfühlt in Israel zu leben“. Zu demonstrieren bedeutet öffentlich zu agieren, zu sprechen und sich zu positionieren. Der politische Konsens eines Landes wird zur Debatte gestellt, um Änderungen einzufordern. Die Verzerrung der Stimmen, die Wiederholungen und die Monotonie der seltsam anmutenden verlangsamten Bilder in „Low Relief II“ erzählen jedoch eher von Hoffnungslosigkeit eines Teils der Bevölkerung angesichts der auch im Video immer wieder auftauchenden Polizei und des Militärs als omnipräsente übergeordnete Macht.

V této videoinstalaci kombinuje Yael Bartana dokumenty z několika společných mírových protestů izraelských a palestinských demonstrantů, žádajících ukončení války. Filmový materiál byl umělkyní digitálně upraven do podoby světle šedé reliéfní krajiny. Na čtyřech obrazovkách umístěných vedle sebe vytvářejí zpomalené záběry až děsivě působící koberec šumů. Bartana o své instalaci říká, že vytváří „rozpohybovaný pomník dotyku každodenní reality života v Izraeli“. Demonstrovat znamená veřejně konat, mluvit a se profilovat. Politický konsens jedné země se tak stává předmětem debaty s cílem dosáhnout změn. Zkreslené hlasy, opakování a monotónnost podivně působících obrazů v díle „Low Relief II“ však spíše vyprávějí o beznaději jedné části obyvatel tváří v tvář neustále se ve videu objevující policii a vojsku, jakožto všudypřítomné, nadřazené moci.